evelyn a jarre

  Ale byly to i vesele casy. Diky mym prezbleptum jsme zazili srandy kopec. Vsechny uz si nevzpominam, ale nekolik ukazek mam.

 

 

 

  Treba jsme sly s Kamilou mrknout do obchodu, v jednom se me prodavac ptal, jestli potrebuju pomoct ( to ja teda vydedukovala z gestikulace a co by taky jineho se mohl ptat, ze?), ja se ho chtela zbavit a chtela mu odpovedet, ze umim svedsky jen malo (nic) a rekla mu “jag är liten svenska”, zmeril si me pohledem a ja se tetelila, jak jsem sikovna a rychle se ucim rec. Pak jsem Jarousovi hrde popisovala, jak jsem to zvladla. Dostal zachvat smichu, to me teda naprdlo, ze misto pochvaly se mi smeje. On prej, vis cos mu to rekla? Ze jsi mala svedka. Tehdy jsem pochopila, proc na me tak divne koukal, podle fotek je zrejme, ze mam ukazkove nordicke vzezreni.

 

  Dalsi ukazka: zakaznik chtel na pizzy nejakou velkou tasku, ze nema nosic na kole, vysvetlila jsem mu, ze tak velkou tasku nemam, ale ze mam …a tady prijde hreb: ”snor”(sopel) misto ”snöre”(provazek), takze ja mu rikala, ze mam sopel, kterym si ty pizzy muze prevazat. Taky koukal.

 

  No a treti brebrept: ”Pa köpet” se rika , kdyz neco zakaznik dostane navic zdarma, ja ovsem rekla ” ze mu to dam ”pa käften”, coz je v prekladu ze mu dam po hube…

 

Kamila pracant v pizzerii

 

Sasa dalsi pracant v pizzerii

 

  Kdyz dcera po mesici odjela, zustala jsem sama v cizi zemi, sice s chlapem s kterym jsem byt chtela, ale ze to bude tak tvrde, jsem si nedovedla, vybavena ruzovymi brylemi zamilovanosti, predstavit. Lide kolem vydavali jen pro me nesrozumitelne skreky, ktere jsem neverila, ze se nekdy nauci m a porozumim jim. Pro netrenovane ucho tyhle nordicke jazyky zni jako krcni nemoc.

 

  Taky bylo potreba vyridit si povoleni k pobytu na imigracnim uradu. Baba se nas ptala jestli se jeste hodlame mnozit a vypadala, ze si nedela prdel. Ja zkoumala jeji mimiku a fakt se nesmala. Mne bylo 39, Jarous je jeste vekovitejsi. Jako jeden muz jsme ji odvetili, ze to teda v umyslu nemame. Kdyz nad tim dnes tak premyslim, lide v tom veku se tady mnozi normalne, tak ta otazka asi nebyla tak od veci, ale mne prisla, ze si z nas musi delat srandu.

 

  Pak nas rozdelili a zkoumali jak je nas vztah seriozni, mne dali samo tlumocnika. Vypadali, ze nam veri, ze jsem Jarouse neuplatila, abych tu mohla zustat, tak prej si mam pockat na odpoved. Ja ale dlouho cekat nemohla, babi v Cechach mela kulate a ja tam potrebovala jet a pak se zase vratit, tak jsem jim ve sve naivite sdelila, ze mi to povoleni musi poslat rychle, neb dlouho cekat fakt nemuzu. Zenska na me koukala zvlastne, ale prej se budou snazit. Kdyz jsem pak popisovala Jarousovi, jak jsem si to hezky vyridila, projevil znacne pochybnosti o rychlosti odpovedi, prej se na povoleni k pobytu ceka velice dlouho, jestli ho clovek vubec dostane. No asi jsem byla presvedciva, neuplynul ani tyden a povoleni bylo doma.

  Ale to je jine vypraveni, vam spis asi zajima, jak se to tyka nas dvou. My tim padem prisli o praci, tak jsme si zajeli v breznu do Thajska, kde mi Jarous nasadil zasnubni krouzek (jeste ho mam schovanej) , takze kdyz jsem pote v kvetnu zacala chodit na kurs svedstiny, nevycnivala jsem barvou kuze, vsichni mi spoluzaci snedsi kuzi meli v genech, pochazeli z Dalneho vychodu, nebo prinejlepsim z byvale Jugoslavie. 
  Byla to desna sebranka. Je teda nevim jestli klimaticke pasmo ovlivnuje IQ a chut k praci, ale obe postradali. Jedine, co je zajimalo, kdy uz bude prestavka. Hodne se tu pracuje ve skupinach, tahle spoluprace s mymi spoluzaky byla velice prinosna. Jen se mi potvrdilo, ze co si clovek neudela sam, nema. 
  Nastesti, jak jsem psala v uvodu o mne, jsem krome jinych pozitivnich rysu a vlastnosti i bystra po rodicich a navic me tlacila nechut setrvavat tam dyl, nez bylo nezbytne nutne. Za sest mesicu jsem si hrde odnasela VG (tam nejvyssi hodnoceni ) a radostne se spoluzaky rozloucila s vedomim, ze uz je nikdy nepotkam. 

  Mezitim pizzerie stacila odkoupit Jardova znama, ktera nam i tomu kamaradovi delala ekonomiku, tu umela, ale pizzy ne, takze potrebovali Jarousovu pomoc. Za tu jsme si pak jednu pronajali a zacali znova. 
  Tentokrat jsme to vydrzeli ctyri roky, kdy jsme zjistili, ze uz nam to leze krkem a uz to proste psychicky nezvladame. Denne stejne obliceje, porad dokolecka ten samej blbinec a bohatej z toho clovek nebude, i kdyz jsme tam sedeli sest dni v tydnu, bylo to jak vezeni. 
  Vypovedeli jsme smlouvu a zustali bez prace, vedeli jsme, ze sehnat praci je tezke, ale verili jsme, ze jednou se nam podari nejakou najit. Trvalo to dva roky, dva roky hledani, beznadeje, rezignace, vzteku, sbevedomi na nule…
  Az me z pracaku poslali jako praktikanta do mistniho muzea, abych si aspon zopakla sve znalosti v oboru a prisla mezi lidi. To byl ten moment, kdy se snad smula zlomila (klep na drevo) Zrovna hledali i fotografa, ja teda napsala zadost, ale po tech dvou letech, kdy uz jsem vedela, jak to s myma zadostma dopada, jsem v moc nedoufala. Navic pozadovali vysokoskolske vzdelani, coz teda nemam. 
  Ale svete div se, ja to misto z 80-ti uchazecu dostala. Ta radost byla nepopsatelna, bylo to teda jen na dobu urcitou, na sest mesicu, ale takle stastna ja nepamatovala, kdy jsem byla naposled. Kdyz uz jsem tam byla, sondovala jsem, jestli neexistuje i nejaka sance pro Jarouse, aby se tam taky uchytil a ono vazne ano, potrebovali nekoho, kdo umi s vysokozviznym vozikem, prebirat a predavat veci z depozitare…Tak i Jarous zacal dva mesice po mne…